Moje cesta

"Jsem žena, která ví, že má život ve svých rukách."

 

"Vydejme se spolu na cestu, na jejímž konci to budete budete vědět i Vy."

Moje cesta k vědomému životu

Dnes s vděčností a láskou nakonec vždy přijmu vše, co mi život přinese. Přestože někdy to dost bolí, popláču si nebo zanadávám stejně jako dříve.

A co je tedy jinak?

Nezůstanu u pláče, zlosti, lítosti či pocitu ukřivdění, ale odpovím si na otázky: Co se mám z toho naučit? Co mám pochopit? Co mi to přináší? 

Tím dojdu nejen k úlevě, ale i možnosti měnit svůj život. Uvědomím si vždy zas a znovu, že:

„Vše, co se mi děje, má svůj důvod, ať už tomu rozumím či nikoliv.“                              
„O tom, jak se postavím k tomu, co se v mém životě děje, rozhoduji JÁ." "Mohu se cítit jako oběť nebo ve všem hledat dar a příležitost.“

Život se pro mě stal darem. Vždycky mě totiž upozorní, když zapomenu, co jsem si vlastně přála, a dělá vše proto, aby se mé přání vyplnilo. Někdy se mi vůbec líbí způsob, jak to dělá.

Teď už ale vím, že právě ve chvílích, které se mi líbí nejméně, mi dává to nejcennější.

Tato cesta mi umožnila být ženou se vším, co k tomu patří. Bojím se mnohem méně budoucnosti a o své děti. A díky tomu můžeme zažívat větší volnost a svobodu. Každý den se dozvídám něco nového o sobě a o tom, jak chci svůj život žít a užívat si ho, a ne jen přežívat.

Mám před sebou, doufám, ještě dlouho cestu plnou objevů nejen těch mých, ale i těch vašich.  ;-) A já se na ni těším!

Kde vlastně moje cesta začala?

To už nevím, ale pamatuji si, že spousta zmatku v mém životě byla způsobena mým studem za to, že jsem žena. Věřila jsem, že ostatní vnímají ženy jako nesoudné, hloupé hysterky, které patří k plotně. A nechtěla jsem, aby na mě někdo takto nahlížel. Tak jsem se snažila chovat jako kluk. Nelíčila jsem se, nenosila sukně či šaty, kamarádila jsem se hlavně s kluky atd...

V pubertě z toho byl už pořádný chaos, protože jsem najednou chtěla s kluky randit jako holka.

Život mi tedy ve 4. ročníku střední školy daroval autonehodu. Nehoda nebyla nijak vážná, jen rozseknuté čelo a pohmožděná kolena. A pro mě to byl začátek mojí cesty, i když ještě nevědomý.  Zpětně totiž vnímám, jak jsem najednou přestala odmítat vše, co bylo spojováno s ženami.

Ale k přijetí sebe jako ženy, mě čekala ještě dlouhá cesta.

První vědomé krůčky přišly v roce 2003. Cítila jsem se pořád nespokojená a nevěděla jsem proč. Vždyť jsem zrovna úspěšně studovala vysokou školu, měla jsem báječného přítele, bezva přátele, výborný vztah s rodiči i sestrou a dočkala jsem se konečně i uznání od táty. 

Rozhodla jsem se tedy nejprve omezit studentské alkoholové večírky a začala sportovat. Požádala jsem o pomoc pana Googla a vyhledala terapeutickou skupinu, kam jsem 2 roky pravidelně docházela. Držela jsem diety, abych se sama sobě líbila a zkusila spoustu dalšího.

Nebyly to zbytečné kroky, ale samy o sobě mě ke spokojenosti nepřivedly.

Co mi tedy pomohlo?

V polovině roku 2006 jsem nastoupila na postgraduální studium. Tam jsem se s kamarádila s člověkem, jenž se stal mým průvodcem na cestě vědomého života, na cestě ke spokojenosti. Pomohl mi totiž změnit úhel pohledu na můj život. 

Jednou z věcí, kterou jsem si díky němu uvědomila je, že:

„Vše, co se mi v životě děje, má svůj důvod a když se mi něco nelíbí, tak se mohu rozhodnout, jak se k tomu postavím. Buď to mohu změnit, pokud je to v mých silách a nebo mohu změnit úhel pohledu.“

Tou druhou je, že:

„Z toho, jak vnímám situace a lidi, které přicházejí do mého života, se mohu dozvědět něco o sobě.“

Vše co se událo poté by bylo na dlouhé povídání. A tak to stručně shrnu.

  1. Krůček po krůčku jsem se učila si tento nový způsob pohledu udržet a využívat ho v každodenním životě.
  2. Poznala jsem symboliku nemocí, Ruš, EFT a další terapeutické metody, které mi byly více či méně nápomocny.
  3. Četla jsem knihy na téma osobního rozvoje a objevila pojmy štěstí v práci a svobodná firma.

Dávalo mi to obrovský smysl a já cítila, že s těmi myšlenkami souzním. 

Mezi tím vším jsem se stala dvojnásobnou mámou a manželkou. Věřili byste tomu? Já, která se nikdy nechtěla vdát a nechtěla mít děti :-D .

To ale není všechno. Mám například konečně ráda své tělo, i když tvarem a rozměry je na hony vzdáleno postavě modelky. Sport, který mi sloužil jen k podávání výkonů, se pro mě stal radostí z pohybu a pobytu v přírodě, zábavou s přáteli, relaxací i inspirací, atd...

Vše mě to postupně vedlo k úžasnému pocitu, že mám život ve svých rukou.

 

Koučování

Jednoho dne jsem si v časopise First Class přečetla článek o koučování a různé střípky informací, které jsem do té doby posbírala, se spojily a krásně mi zapadly do této metody osobního rozvoje.

Uvědomila jsem si, že dneska existuje obrovské množství rad, jak žít a nežít, co jíst a nejíst, jak myslet a jak nemyslet, atd... Když se ale nejprve pustíte do nalezení vaší cesty,  pak budete vědět, které rady jsou ty ony nebo možná nebudete vůbec potřebovat rady od jiných, protože si je dáte vy sami. A to je kouzlo koučování, které mě učarovalo.

Nejprve jsem si koučování v roli klienta vyzkoušela na vlastní kůži. A byl to rozhodně zážitek.

 

"Můj život by se dal přirovnat k jízdě na hodně zrezivělém a zanedbaném kole. Šlapala jsem, co to šlo, ale moc to nejelo. Pak jsme se s Petrou pustily do hry a můj život začal být opravdu parádní jízda. Díky Petře jsem si uvědomila, že potřebuji kolo vyčistit a pořádně promazat. A tak teď svištím jako o závod a cestu si skvěle užívám."

 

 

Rozhodla jsem se tedy projít kurzem a stát se koučkou. Vzápětí jsem ale zjistila, že existuje celá řada kurzů a já nevěděla, který si vybrat.

Když jsem jednou zase hledala na internetu, vyskočilo na mě Somatické koučování. Okamžitě mě to zaujalo a já se začala pídit po dalších informacích. Zjistila jsem, že tento přístup nahlíží na člověka jako celek i s jeho tělem a emocemi, které k němu neodmyslitelně patří. Věděla jsem, že TO JE ONO.

Takže jsem prošla kurzem Somatického koučování, kde se mi jen potvrdilo, že to byla správná volba. 

V současnosti kromě toho, že stále pokračuji ve svém osobní rozvoji a jdu do nových výzev jako je třeba výzva 21 dní bez souzení :-), tak společně s klienty nalézáme tu jejich originální cestu životem.

O co se chci podělit?

Cesta osobního rozvoje nemusí být vždy jednoduchá a je fajn, když si o tom můžeme s někým popovídat, máte někoho, kdo vás podpoří a pomůže Vám si uvědomit, kde jste a kam chcete jít.

Proto Vám chci nabídnout průvodcovství na cestě za pomoci Somatického koučování. O tom, co to vlastně je somatické koučování a jak Vám může pomoci, se můžete dočíst tady.

Na blogu, FacebookuInstagramu pak s Vámi sdílím moje postřehy, poznatky a úhly pohledu.

Moc se těším na Vaše příběhy a jsem zvědavá, co spolu objevíme a kam Vás to dovede.

S láskou a úctou Natálie