Článků o nástupu dětí do školky koluje na internetu určitě hodně a na začátku prosince je toto téma už trochu pasé. Nevadí, i tak přidám svůj úhel pohledu. Třeba se to někomu z Vás bude hodit příští rok. 😉
Jak to všechno začalo
Letos pro nás nastal ten zlomový okamžik. Kluci na začátku září nastoupili poprvé do školky. Znalá spousty příběhů o tom, jak náročné to může být, jsem na to kluky už od zápisu postupně připravovala. A dál hledala inspiraci, jak jim pomoci zvládnout tak velkou změnu.
Nakonec jsem nejvíc pomoc potřebovala já. 😀
Už nevím, co všechno jsem četla, ale v hlavě mi utkvěly čtyři rady:
- Měla bych si ujasnit, proč svoje dítě dávám do školky a být s tím OK, abych neprožívala pocity viny, že se své děti odkládám.
- Děti by měly vědět do čeho jdou, co je ve školce čeká.
- Zajistit si dostatek času na adaptaci a mít možnost pozvolné adaptace ve školce.
- Vybrat takovou školku, které budu věřit, že se o moje dítě dobře postará.
S bodem 1. jsem rozhodně problém neměla. Těšila jsem se na to, že děti si pohrají ve školce a já budu mít trochu času pro sebe. Takže jsem si říkala: „To je v pohodě, to zvládnu hravě.“
Ukázalo se, že to byla past. 🙂
Bodu 2. jsem se pečlivě věnovala a myslím, že to přineslo své ovoce. Děti byly alespoň trošku připravené na to, co se bude dít, a já měla po ruce nápady, jak řešit krizové situace. Dokonce se nám zatím podařilo ve všech případech najít řešení. Pár tipů najdete na konci článku, pokud se chcete inspirovat.
Co se týče času, tak toho jsem měla habaděj. Nástup do práce mě čekal nejdříve na konci září, případně až na konci října. A já měla jasno: Nechci na kluky spěchat, obzvláště když nemusím. Školku jsem zvolila dle dobrého pocitu ze dne otevřených dveří, a dalším vodítkem byl adaptační program, který kladl důraz na pomalé a postupné přivykání školkovému režimu.
Děti se do školky moc těšily. Všechno se zdálo být ideální.
Ale…
No ještě chvilku budu pokračovat pozitivy. 😉 Kluci ukázali, jací jsou stateční malí muži a hned první den po svačině mě poslali domů, ať prý přijdu po obědě. Druhý den se se mnou rozloučili hned po příchodu do třídy! Takhle nějak jsem se tenkrát tvářila: 😮
Třetí den ráno přišla první výzva, a to vypořádat se s pochyby o správnosti svého rozhodnutí.
Mladší syn tentokrát nechtěl, abych odešla. Říkal: „Maminka zůstane, maminka mě bude při jídle krmit, paní učitelku nechci.“ Tak jsem zůstala. Pokud to šlo, držela jsem se stranou, aby se mohl zapojit do dění ve třídě. A zároveň jsem mu vysvětlila, že mohu zůstat do svačiny a potom buď odejdu nebo půjdeme společně domů.
Přestože jsem cítila, že je to tak správně, zároveň jsem o tom pochybovala a hlavou se mi honilo: „Neměla bych raději odejít? Co když se to bude zhoršovat a syn nebude chtít chodit do školky vůbec?“ Moje nejistota se ještě prohloubila, když mi paní učitelka jemně naznačila, že není dobré tam setrvávat, vždyť den před tím tam bez mě zůstal. Navzdory pochybám jsem zůstala a odešla až se synovým souhlasem o svačině.
Jak jsem to dokázala?
Pomohlo mi vyslovit nahlas důvody, proč zůstávám. Tím, že jsem je současně sdělovala paní učitelce, zmizel i tlak z její strany. Odměnou za mojí odvahu byl den následující, kdy mě kluci ráno propustili hned po vstupu do třídy.
Moje důvěra v sebe sama byla zase o trochu pevnější a já začala skutečně věřit, že:
Někdy je potřeba udělat krok zpět, aby se mohlo jít zase kupředu.
Tím to ale nekončilo, ba naopak.
Znovu od začátku a chycena do pasti
Druhý týden kluci onemocněli a tak ten třetí byl vlastně jako náš první, jen to tentokrát už nešlo tak hladce. A do čeho jsem se to chytila?
Do pasti jménem OČEKÁVÁNÍ!
Nemusela jsem řešit problém s pocitem viny, ale zápasila jsem s obrovskou touhou po čase jen pro sebe, po zasloužené dovolené, před tím než nastoupím do práce. Raketovou adaptací v prvním týdnu jsem se tzv. namlsala a nabyla dojmu, že do konce září zvládneme celodenní docházku a já si pak užiji téměř měsíc volno.
Jenže ..
Byla polovina září a já stěží odcházela po svačině a ihned po obědě jsem musela být zpět. Dokonce jednou kluci zůstat nechtěli vůbec a tak jsme společně odešli (krok zpět už bez pochyb). Ale nervozita ve mě narůstala a já si začala uvědomovat, jak mě štve, že musím zůstávat až do svačiny a že o spaní ve školce se nedá ani mluvit. Bála jsem se totiž, že mé očekávání nebude naplněno.
Proč, proč je to pro mě tak těžké? říkávala jsem si. Vždyť takhle jsem to přece chtěla!
Ano, jen díky touze po odpočinku, po volných chvílích pro sebe, jsem začala na kluky tlačit, aby si zvykali rychleji. Když jsem si to uvědomila, začala jsem s tím pracovat. Tentokrát jsem se obrátila na aromaterapii a naordinovala jsem si sladký pomeranč pro lehkost bytí, heřmánek na má očekávání a grep pro harmonii, za což děkuji Terezce Machové z Habibi aromaterapie.
I tak to byl pro mě dlouhý vnitřní boj. Ale díky tomu, jsem se dozvěděla, na čem u sebe potřebuji zapracovat, i překvapivě třeba to, že zenový mistr klidu ze mě zatím není. 😀
Umím si představit, že teď některé z Vás napadne: “ A proč si je tam teda nenechala a neužila si to volno?“ a možná si i klepete na čelo. 🙂 Jenže já věděla, že je pro mě důležitější, aby se kluci cítili ve školce bezpečně a já neztratila jejich důvěru.
A co teda ta moje adaptace ve školce?
Taky si myslíte, že adaptační doba je hlavně proto, aby si ve školce zvykly děti? Já to tak měla.
Díky naší dvouměsíční anabázi jsem zjistila, že je stejně důležitá i pro rodiče.
A proč?
Na začátku článku konkrétně v bodu 4. se píše, že je potřeba vybrat školku, které budu důvěřovat. I když jsem ze školky měla dobrý pocit, o důvěře se rozhodně nedalo mluvit. Vždyť paní učitelky jsem poprvé uviděla až první den ráno po příchodu do třídy. Byly to i pro mě úplně cizí ženy.
Tím, jak jsem vysedávala více jak měsíc ve školce až do svačiny, měla jsem možnost pozorovat, co se ve školce děje, jak paní učitelky s dětmi komunikují a řeší různé situace. A i přesto, že se mi některé věci nelíbily, bylo to pro mě přijatelné. Já taky nejsem dokonalá máma a občas nejsem spokojená s tím, co dělám a jak se chovám. 🙂
Co bylo pro mě opravdu smutné, že jsem tam takto vysedávala úplně sama, přestože polovina dětí ve třídě, nastoupila do školky poprvé.
Pojďme se adaptovat společně s dětmi, stojí to za to!
Slíbené tipy
Tipy k 2. bodu
- Byli jsme se ve školce podívat na den otevřených dveří
- Hovořili jsem o tom, jak probíhá den ve školce. Zdůrazňovala jsem, že školka není hernička (se kterou měli kluci bohaté zkušenosti), ale že tam budou společné aktivity a pravidla, která bude potřeba dodržovat. Samozřejmě jsem se jim snažila vysvětlit proč.
- Ptala jsem se, zda je něco konkrétního o školce zajímá.
- Mluvila jsem o tom, že po určité době začnu chodit do práce a budou tam zůstávat beze mě.
- O letních prázdninách jsme začali číst knížku Flandílek ve školce, který mě inspiroval pro nápady na krizové situace. Pak jsme si ještě prohlíželi leporelo Rok ve školce, kde je v obrázcích hezky ukázáno, jak to ve školce v průběhu roku chodí.
- Další možností je hrát si na školku doma (nemám vyzkoušeno, ale nápad mi to přijde dobrý).
- Nikdy jsem své děti školkou nestrašila! Věty typu: „Počkej ve školce, tam se s tebou mazlit nebudou!“ apod. byly u nás naprosto nepřípustné. Byla jsem i připravena uvádět věci na pravou míru, v případě, že by se s tím kluci setkali mimo náš domov.
|
| Tipy na krizové situace
Já se vždy snažila zjistit, co se změnilo, pokud to bylo chvíli ok, pak najednou nastal s něčím problém.
Pak jsem se ptala, co by jim pomohlo situaci zvládnout. Když nevěděli, tak jsem zkusila něco navrhnout či nabídnout.
Co mi pomohlo mít po ruce (sebou ve školce)?
- fotku maminky nebo společnou fotku maminky a tatínka
- oblíbeného plyšáka
- kombinace bodu 1. a 2. = fotka maminky na oblíbeném plyšákovi
- Oblíbenou knížku (osvědčilo se nám při prvním spaní ve školce)
- Dále je možné nabídnout dřívější odchod ze školky, pokud to jde.
|
Nebojte se ptát paní učitelek, i když třeba máte pocit, že to, co zrovna chcete, nepůjde, možná budete mile překvapeni.
Existuje určitě celá řada další možných řešení. Pokud se mi ještě něco osvědčí, určitě to sem dopíši. A máte-li vy nějaké osvědčené tipy, určitě je napište do komentáře.