Na smrt se dá dívat z mnoha úhlů pohledu. Může to být biologická výhoda nebo prostě jen normální součást života, může to znamenat konec, začátek anebo pokračování jen v jiné formě. A to je jen pár pohledů na smrt, které mě zrovna napadají.
Jak se na smrt díváte Vy? A máte v tomto tématu lehkost nebo je to pro Vás těžké?
Finíto
Toto téma se mě dotklo v mém životě již několikrát. Největší výzvou se však stalo dvakrát. Poprvé, když jsem byla na střední škole a můj tehdejší přítel spáchal sebevraždu a podruhé, když jsem studovala vysokou školu a umřela moje maminka.
Tenkrát a ještě mnoho let poté jsem s tím opravdu žádnou lehkost neměla. Smrt pro mě znamenala konec, finíto, odloučení navždy a v tom byl obrovský smutek a někdy až fyzická bolest ze ztráty.
Druhý svět
Pak mě oslovil pohled, že smrtí umírá jen naše tělo a my se vracíme do světa bytostí bez těl, ze kterého jsme přišli. Byla v tom pro mě mnohem větší lehkost a taková pohoda. Na druhou stranu ten druhý svět byl pro mě nedostupný. Měla jsem pocit, že spojit se s těmito bytostmi mohou jen hluboce duchovně založení lidé, šamani, guruové, atd., takže nic pro mě. A já tak moc chtěla.
A ne, že by mi ti šamani a guruové tvrdili, že já nemohu, právě naopak. Byla to vlastně taková moje schizofrenie, kdy jsem moc toužila po tom, být ve spojení s tímto druhým světem s bytostmi bez těl, ale zároveň jsem to nechtěla, protože bych si připadala jako úplný magor. Ale to vidím až teď. 😀
Takže to bylo o dost lepší, ale tíha nedostupnosti tam byla.
Čas plynul a život šel dál, tak jako vždycky, když někdo odejde. Svět s těly a bez těl jsem si nechala, pro mě zatím nedostupnou možnost spojení se s tím druhým světem taky, jen jsem se přestala o to spojení snažit.
Nekonečná bytost
A pak po x letech jsem objevila Access Consciousness®, který přišel s dalším zajímavým úhlem pohledu, s nekonečnou bytostí.
Pro mě tím zbořil dva světy a zůstal už jen jeden. Ten, ve kterém teď žiji. Buď v něm tvoříme v těle a s tělem nebo bez něj. Jsme nekonečné bytosti, a tak prostě jsme, tečka. Tento přístup a moje oblíbená facilitátorka Ivana Faber mi umožnily mít s bytostmi bez těl (s tím tzv. druhým světem) takovou lehkost, o které se mi ani nesnilo.
Ve chvíli, kdy mi toto všechno došlo, kdy zapadly všechny dílky na svá místa, se úplně změnil můj pohled na dávnou informaci z jedné rodinné konstalace o tom, že moje maminka se už nikdy nevrátí, že se rozhodla, že už si nikdy nevybere tvořit v těle a s tělem. Tenkrát to pro mě bylo velmi bolestné a dneska vlastně ani nevím proč.
Najednou je to úplně jedno. Jen těžko se slovy popisuje, kolik je v tom teď pro mě lehkosti.
Prostě pohoda, jazz. 😀
Tento přístup a jeho vhledy mi umožnili mít jasno i v tom, že smrt si vždycky vybíráme, ať už vědomě nebo nevědomě. A když si jí vybereme, naše tělo nás poslechne. Většinou se nám ale snaží dát příležitost si uvědomit, co jsme si vybrali, abychom mohli svou volbu případně změnit. Proto jsem za moudrost našich těl tolik vděčná.
Tak tohle je moje cesta v tématu smrti, od velké bolesti a tíhy po lehkost a sílu z vědomí, že je to jenom na každém z nás.
Nakonec je jedno čemu věříte, pokud s tím máte lehkost a víte, že pro Vás je to pravda.