Ke konci loňského roku jsem Vám psala o tom, co mi přinesla má dovolená na Velké Fatře. Pro naší druhou dovolenou jsme si vybrali Barcelonu, teda spíše já, protože to byla moje vysněná destinace. I tentokrát jsem si udělala rituál podle Terezky Kramerové, akorát si už nepamatuji, co jsem chtěla, aby mi to přineslo.
Co tam na mě čekalo
Přiletěli jsme pozdě večer a tak byl první den v znamení cesty na domluvené ubytování a blaženého spánku.
Následující den jsme natěšení vyrazili do víru města. A já se radovala jako malá holka. Vždyť jsem byla v Barceloně! Všude kolem můj oblíbený jazyk, první úspěšné pokusy o komunikaci ve španělštině a nádherné počasí. Bylo to dokonalé.
Jenže krátce po obědě jsem na jednom náměstíčku začala přebíhat silnici, protože se blížilo auto a já to chtěla stihnout. A jak jsem se rozběhla sledujíce to auto, tak jsem o něco zakopla. Chvíli jsem letěla vzduchem a hlavou mi problesklo jen „a je to v pr…“. Pak už jsem se rozplácla na silnici jak široká tak dlouhá.
Asi si umíte představit, co to znamená. Měla jsem sedřená kolena a trochu i ruce a zničené kraťasy. Došourala jsem se na chodník a chvíli prodýchávala tu bolest v kolenou. Pak jsem se začala smát, až mi tekly slzy. 😆 Představte si, já, která má skoro čtyřicítku na krku, jsem se rozmázla na silnici jako ta malá holka. Bože, jak mě to přišlo vtipné!
Můj manžel se na mě koukal jako na blázna, že se můžu v takové chvíli smát. A tak mu říkám: „Rozhodně lepší než brečet, ne?!“ 🙂 Pak jsem si polila kolena vodou, aby se vyplavila případná špína, ohrnula jsem prodřené kraťasy a vyrazila jsem z vesela opět na Tour de Barcelona.
Chtěla jsem Vám teď napsat, že jsem si řekla něco jako: „Takovou drobností si nenechám zkazit dovolenou!“, jenže já si to neřekla. Vůbec mi něco takového nepřišlo na mysl. 😉
Pravda, přepadly mě obavy, jaké to bude, až s těmi koleny vlezu do moře. Začala jsem si dokonce představovat, jak to asi bude pálit. Pak jsem ale své myšlenky zastavila a řekla si: „Tak to teda ne! Zkusím to a uvidím, trocha toho pálení mě přece nezabije.“ A bylo vyřešeno.
Co mi to dalo
Věřte nebo ne, já si to tam opravdu užila až do konce, i to moře (jo jo, trochu to pálilo).
A tak jsem na vlastní kůži poznala, co to je, rozhodnout se, že se budu cítit dobře bez ohledu na okolnosti.
„Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“
Chtěla jsem Vám teď tady napsat, jak si tento prožitek přenesu do každodenního života. Jenže nemůžu, protože to nevím. Ta představa, že to tak budu mít každý den, mi přijde fantastická. Ale zatím to tak nemám a ani nevím, jak k tomu dojít.
Teď se těším, jak si to přinesu jako téma do koučování a jsem moc zvědavá, kam se posunu.
A nebojte, až se to někam pohne, tak Vám dám určitě vědět. 😉