Jak jsem ve velikonočních tradicích objevila lásku

Můj vztah k velikonočním tradicím byl mírně řečeno dost rozporuplný. Postupem času se ale zásadně změnil. Nejprve jsem je musela přetrpět, pak jsem je zrušila úplně a nakonec jsem se k nim vrátila a nalezla v nich spokojenost.

Na Velikonocích mě vždycky moc bavilo barvit a zdobit vajíčka. Taky jsem měla radost, že nemusím do školy či do práce, ale … Ze šlehání pomlázkou jsem moc nadšená nebyla. Vnímala jsem to jako nespravedlnost, že se musím nechat bít a ještě za to děkovat. Nechápala jsem, za co jsem vlastně trestána.

A jasně, že jsem slyšela:

  • Dělá se to proto, abys byla celý rok zdravá, tak buď ráda.
  • Je to jen symbolické.
  • Tu chvilku to přece vydržíš.
  • Nic hrozného to není, atd.

Jenže…

V mnoha případech to jen symbolické rozhodně nebylo a vůbec jsem neměla pocit, že jde koledníkům o to, abych byla zdravá. Naopak jakoby říkali: „Konečně tě můžu seřezat, protože dneska je to dovoleno.

Samozřejmě, že to tak nebylo u všech koledníků, ale bylo jich dost.

Když jsem byla malá …

Jako dítěti mi nezbývalo než to přetrpět, protože jinou možnost jsem neměla. Situace, kdy máma otevřela dveře i přesto, že jsem jí prosila, ať to nedělá, mi vháněly slzy do očí. Avšak jedna z nejhorších vzpomínek je, když máma pustila koledníky ke mě do pokojíčku a já ještě spala. Tenkrát jsem se cítila opravdu hrozně a styděla se. Bylo to jako kdyby mě před nimi svlékla do naha.

Když jsem byla náctiletá …

Od určitého věku, jsem si mohla rozhodovat o tom, zda někomu dveře otevřu nebo ne. A protože jsem měla pocit, že se to musí, když jsou tedy ty Velikonoce, tak jsem dveře otevírala. Alespoň jsem si vybírala komu otevřu a komu ne. Nebylo mi to ale moc platné.

Jedno Velikonoční pondělí přišlo na koledu asi 5 kamarádů najednou. Zazvonili, ale schovali se, abych je neviděla. Jenže já neotevřela, když jsem nevěděla, kdo to je. A tak mi asi za čtvrt hodiny zavolali od kamarádky, která bydlela nedaleko, a chtěli vědět, proč jsem neotevřela. Vysvětlila jsem jim to a domluvili jsme se, že tedy přijdou znovu bez schovávání a já je pozvu dál.

To jsem netušila co mě čeká.

Vlastně už přesně nevím, jak se to seběhlo. Pamatuji si jen, jak jsem si v mém pokojíčku schoulená na posteli kryla obličej a mých 5 kamarádů mě řezalo hlava nehlava. Pak si spokojeně vzali vajíčka, dali si panáka a zase šli.

Od té doby jsem Velikonoce zrušila úplně.

Návrat k tradicím

Na vysoké škole jsem ale začala chodit s klukem, co měl rád naše tradice a tedy i ty velikonoční. Svým přístupem, kdy na mě netlačil a nenutil mě je dodržovat, mi k nim otevřel dveře. Trvalo to asi 3 roky, než jsem byla připravená to zase zkusit. Upletl si pomlázku z čerstvých proutků a jen tak polehounku mi pošolíchal zadeček, samozřejmě včetně koledy. 🙂

Přesto jsem se v tom pořád moc dobře necítila, hlavně když přišel na pomlázku i někdo jiný než můj přítel.

Cítila jsem takové vnitřní nutkání naše velikonoční tradice přijmout a cítit se  v tom dobře, ale nevěděla jsem jak. Začala jsem hledat na internetu, jak to s tou pomlázkou teda je. K mému překvapení jsem zjistila, že dříve se šlehali všichni vzájemně ženy i muži, a nejen to. Pomlazoval se dobytek ale i ovocné stromy, aby se probudily ze zimního spánku. Obecně to byl skutečně zvyk k zajištění zdraví a blahobytu právě díky kouzelné moci čerstvých mladých proutků.

To mě sice potěšilo a dávalo mi to alespoň smysl, ale moc mi to nepomohlo, abych se cítila lépe.

Vědomý přístup jako cesta ke spokojeným Velikonocům

K významnému posunu v mém vnímání Velikonoc došlo až v období, kdy jsem se vydala na vědomou cestu, jak toto období nazývám. Začala jsem si obecně všímat situací, které mi vadí, a hledala, co se z toho mám naučit. A tak jsem hledala, co se skrývá za nepříjemnými pocity spojenými s pomlázkou.

Zjistila jsem, že mám obecně k mužům nedůvěru a bojím se jich.

Mé prožívání velikonoc to odráželo. Tím, že jsem si to uvědomila, jsem položila základ pro možnou změnu. A pak už to chtělo jen trochu odvahy se do těch změn pustit. 🙂

Okolní svět je totiž naše zrcadlo. Odráží to, co máme uvnitř sebe, a díky němu můžeme poznat i ty části nás, které si neuvědomujeme.

Prací na sobě se mi otevřely dveře k prožívání spokojenosti a k vnímání lidí kolem mě. Najednou jsou dokázala cítit, s jakou energií muži na pomlázku přicházejí.  😮

Ale to není všechno! Moje cesta k velikonoční spokojenosti mi přinesla mnohem více.

  • Mohla jsem se na koledníky konečně přestat zlobit.
  • Také vím, že už se nemusím nechat bít hlava nehlava a když nebudu chtít, tak se nemusím nechat vyšlehat vůbec.
  • A když koledníci nepřijdou jen s energií lásky a přáním, abych byla zdravá,  vím, že proto mají svoje důvody. A je jen na mě, zda se vyšupat nechám či nikoliv.

Ještě chci dodat, že jsem na ty změny nebyla sama, ale vyhledala jsem pomoc terapeuta metody RUŠ, který mi velmi pomohl. Dnes už znám řadu dalších metod, které mohou pomoci na cestě ke změně. Tady je pár z nich: Fast EFT, Cesta, The Work, Koučování, POP, Rodinné konstalace, atd.

Samozřejmě to ještě chvíli trvalo než se moje nové uvědomění ve mě usadilo a vše jsem si srovnala. Pak z mých hlubin mohlo vyplout i pochopení, kolik lásky se ve velikonočních tradicích může skrývat.

Jak to tedy mám s tou láskou?

Moje vyjádření lásky

Při zdobení vajíčka myslím na konkrétního koledníka, kterému je určeno. Vždy to dělám s láskou a snažím se, aby bylo vajíčko, co nejkrásnější, aby se koledníkovi líbilo.

Koledníky pak nechávám vybírat ze všech vajíček. Je totiž moc zajímavé pozorovat, kdo si jaké vybere. Například moji synové si vždy vyberou přesně to, které jsem pro ně tvořila.

Jak to vnímám z té druhé strany, od koledníků

Pro mě je projevem lásky to, když stojím svému muži za to úsilí spojené s tvorbou pomlázky. Kdy musí najít vrbu, ze které by mohl uřezat čerstvé proutky, pak musí vyhledat na youtube, jak se pomlázka plete a nakonec jí uplést. Cítím při tom tu energii lásky a starostlivosti. Vím, jak moc mu na mě záleží a že si opravdu přeje, abych byla po zbytek roku zdravá a omlazená.

Co když přijdou koledníci se suchou pomlázkou koupenou v obchodě? Nevadí, když z nich cítím ten pozitivní záměr. I v tom je láska. A já to teď vnímám.

Co nám ještě brání užívat si Velikonoce?

Když jsem tento článek začala psát, napadlo mě si udělat takový malý průzkum. Statisticky nevýznamného počtu osob 🙂 jsem se zeptala, jestli Velikonoce slaví a jak, a pokud je neslaví, tak proč.

Ukázalo se, že důvodem, proč neslavit velikonoce, může být i velký tlak na dodržování křesťanských velikonočních zvyků, které jako děti zažívaly. Nebo se jim nelíbí současné komerční zaměření, kdy se kupuje doslova všechno, tzv. čokoládoví zajíci a vajíčka, pomlázka, obarvená vajíčka, mazance, beránci, atd. To mě velmi překvapilo.

Vraťme velikonočním tradicím jejich klouzlo

O Velikonočních pondělcích ale ženy a dívky zažívaly, a možná pořád ještě zažívají, ještě mnohem nepříjemnější situace než ty, o kterých jsem Vám vyprávěla. Můj příběh mi přijde jako slabý čajíček v porovnání s tím, co jsem vyslechla za příběhy.

Pojďme to prosím změnit!

Jsme dospělí lidé a proto si sami můžeme rozhodnout, jak budeme Velikonoce slavit. Nikdo jiný už nám to nemůže nařídit. Proč toto krásné období, kdy začíná jaro, prostě neoslavit po svém. Je jen na nás, jaký rituál zvolíme. Důležité je, aby se nám líbil, a užili jsme si to.

Chápu, že to někdy může být těžké, protože ten tlak okolí a rodiny bývá velký. I naše podvědomá potřeba zapadnout do tlupy, nás nutí prostě ty tradiční zvyky přetrpět.

Milé ženy, tak co s tím?

  • Podívat se, co se za těmi nepříjemnými pocity skrývá.
  • Zeptat se sami sebe, co byste potřebovaly, abyste se cítili dobře, a jak byste chtěly, aby to probíhalo.
  • No a pak o tom mluvte a hledejte řešení.

Neříkám, že to bude jednoduché a bude hned všechno perfektní. I mě to trvalo docela dlouho než jsem to vyladila a vlastně i dnes pořád hledám, jak se v tom cítit dobře. Teď jsem totiž nespokojená, když se dětem cpou rádoby čokoládové velikonoční figurky, které nezahlédly čokoládu podle mě ani z rychlíku. Je to prostě cesta.

A jak to máte vy, milí muži?

S jakými skrytými či zjevnými úmysly chodíte koledovat? Opravdu jen proto, aby všechny ty ženy byly zdravé?

Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby těch úmyslů bylo více a to nemyslím nijak ve zlém. Vždyť po zbytek roku přece platí, že ženu ani květinou neuhodíš. Jenže když ona je někdy skoro na zabití, nebo byste jí možná občas nejraději přetrhli jako hada, co? Ano, umím si to představit.

Pro Vás mám proto pár otázek k zamyšlení. A možná, když si na ně upřímně odpovíte, nebudete se už muset na ty svoje ženy zlobit.

Tak tady jsou:

  • Co je důvodem, že Vás někdy žena (jakákoliv ve vašem okolí) naštve? Co Vám brání si nastavit asertivně nebo-li nasertivně 😀 hranice? Podle čeho rozpoznáváte svoje hranice a to, že je někdo překračuje?
  • Co můžete udělat proto, aby jste své hranice znali a poznali včas, když je chce někdo překročit? Jaké kroky potřebujete udělat, aby nikdo nepřekračoval Vaše hranice?

Věřím, že Vám toto zamyšlení pomůže a přinese Vám minimálně trochu více poznání sebe sama.

S láskou Natálie

"Jsem žena na cestě vědomého života. Mojí vášní je sobě i ostatním lidem přinášet pocit, že naše životy jsou pouze a jenom v našich rukách. Více o mě se dozvíte zde
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů